Popis
Stejný typ bezhlavého, bezrukého sádrového torza se zde objevuje v jemnějším ladění než jeho doprovodná studie: figura stojí na kulatém podstavci proti měkké šedozelené stěně, osvětlená rovnoměrněji, takže stíny na hrudi a bocích sádry jsou mělké a rozptýlené, nikoli ostře řezané. Barva je nanášena dlouhými, hladkými tahy, které těsně sledují křivku sádry, bílá je tu a tam prohřátá bledě žlutou a na okrajích se dotýká jemné zelené, kde se barva stěny slabě vlévá do obrysu figury.
Zatímco jasný zdroj světla by mohl způsobit, že sádra vypadá ostře bíle, zde celé torzo působí jako měkká slonovina, teplotou bližší stěně za ním, takže figura a pozadí spočívají ve stejném úzkém tonálním rozsahu, místo aby ostře kontrastovaly. Van Gogh namaloval během svého akademického školení několik verzí tohoto stejného odlitku a pracoval na identickém motivu více než jednou, aby procvičil různé osvětlení a zpracování, a toto plátno je z celé skupiny to klidnější, více se zabývá měkkými přechody tónu než dramatickým stínem.
Jeho výjimečnost v rámci jeho řady studií odlitků spočívá právě v té zdrženlivosti: místo aby cvičení využil k prosazení kontrastu a dramatu, použil je ke studiu toho, jak lze formu budovat téměř výhradně prostřednictvím jemných posunů hodnot, disciplína odlišná od odvážných barevných kontrastů, které definují jeho zralou malbu. Viditelné tahy štětce, stále uvolněné a směrové i přes tlumený námět, ukazují stejnou ruku, která později namaluje slunečnice a cypřiše, jen obrácenou k mnohem tiššímu problému.
Na stěně se měkká slonovinová a šedozelená paleta jeví jako zdrženlivá a klidná, obraz, který ustupuje, místo aby vyžadoval pozornost, užitečný právě proto, že nebude soutěžit s nasycenějšími díly v okolí, a přitom si zblízka stále nese nezaměnitelnou texturu jeho štětcových tahů.
